Oldřich Bubák

Ing. Oldřich Bubák – fotograf, cestovatel, hudebník. Pardubice 2014.

Zakladatel ojedinělého projektu „Z PÓLU NA PÓL“. Je prvním Čechem, který došel na severní a jižní pól pěšky na lyžích. Ve známost vešel svou činností přednáškovou (kolem 100 přednášek za rok), fotografickou (kolem 3–5 výstav ročně), hudební (koncerty a natáčení CD) i publikační. Publikuje v českých i zahraničních časopisech, spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.

Fotografie z návštěvy zachycují Oldřicha Bubáka doma mezi obrazy a diplomy, s knihami z cest a snímky z Himálaje.

Proč zrovna cestování do nejzazších koutů naší Země a dobrodružství na hraně?

Odpovím protiotázkou. Proč někdo dobrovolně vyhledává místa, která balancují na hranici mezi životem a smrtí, proč se vydává na samé meze svých schopností, když má víc, než potřebuje k životu? Je to úplně stejné, jako když někdo vyhledává tvůrčí činy: ze ctižádosti, z ješitnosti, z radosti atd. Je to prostě proto, že je to pro něj z některého z těchto důvodů důležité. Pokud jsou uspokojeny naše základní životní potřeby, zbývá nám čas i síla pro hru s našimi nápady, schopnostmi a energiemi. Co za to získáme? Pocit vlastní hodnoty, radosti ze života a především smysluplnosti. Každý si umí představit, že člověka nelze naučit spokojenosti. Spokojenost rovněž nelze koupit, ačkoliv je všude nabízena. Zkušenosti vám nikdo nedaruje. Musíte to vše zažít a já to neumím nikde lépe než v divokých, nedotčených a opravdu málo navštěvovaných oblastech. Musím podotknout, že všechny tyto aktivity, především na pólech, nejsou mým útěkem, jak u nás tvrdí mnoho lidí, z větší části „nesnesitelných“ poměrů naší nekulturní a neetické civilizace. Je to pro mě především čerpání smyslu života.

Kam by ses natrvalo odstěhoval, kdybys musel?

Do Himálaje.

Čím ti imponují Pardubice?

Významnou historií, svou polohou, ale především tím, že tady je velká energie. A nemůžu nezmínit, na základě svých zkušeností z cest po světě, že tato oblast leží v pásmu, kterému se (prozatím) vyhýbají uragány a zemětřesení, a nejsou tady vulkány… no, až na tu sopečnou vyvřelinu, Kunětickou horu. Doufám, že to bylo ve třetihorách jen takové malé blinknutí.

Co bys chtěl zde změnit?

Vždy když se mě někdo zeptá, jak co změnit, odpovídám: „Pokud chceš začít něco měnit, prvním krokem je začít u sebe, začni měnit především sám sebe.“

Jsi šťastný?

I když pan doktor Plzák říká, že šťastný může být celý život jen idiot, tak já jsem.

Co bys udělal jinak, kdybys mohl vrátit čas?

Jedinou věc. Věnoval bych více času svým dětem, když byly malé. Víte, nechci to omlouvat, ale když je vám třicet, nevíte nic, jste zmatený, ovládán spoustou stupidních věcí. Žebříček životních hodnot je zcela jiný. Nadhled a snad i určitá moudrost přicházejí mnohem později. Asi to tak ale má být. Snad to vynahradím vnoučatům.

Jaké máš koníčky?

Cestování, hudba, focení, psaní, poznávání… atd.

Jaký zvuk má ČR v zahraničí, dle tvých zkušeností?

Začíná ho mít.

Tady se mi líbí tvá fotka ikony, respektive Madony, a ten zajímavý muž v turbanu pod ní, vypadá trochu jako Avicenna, nebo lékař. Kdo to je?

Velký Mistr Baba Ji. Existence takové bytosti je důkazem nejvyšších vnitřních pravd, jež promlouvají k srdcím všech těch, kteří upřímně touží po poznání.

Závidíš?

Ano… ale pozitivně. Záviděl jsem vždy všem těm, kdo nedali přednost zůstat v jistotě kolektivních konstrukcí dohodnutého světa před rizikem zjištění, že věci jsou jinak.

Přeješ?

Ano, přeji všem kolem sebe pozitivní mysl. Když bude naše mysl pozitivně naladěna, bude i zdraví.

Co si přeješ?

Pokusím se odpovědět takto. Carpe diem, protože autentičnost prožitku se projeví pouze v přítomnosti, tu prožíváme stále znovu a znovu a za námi zůstávají stopy, stejně jako při chůzi. Při vykročení kupředu se budoucnost stává přítomností v okamžiku doteku chodidla se zemí. Vzápětí se vytvoří otisk, stopa, a přítomný okamžik se stává minulostí. Celý proces tvoří kroky, naši chůzi životem. Stejně jako udržujeme rovnováhu při chůzi, je nutná rovnováha i v životě. Nelze žít stále jen v pocitu trvalého štěstí nebo trvalého smutku. Obojí záhy pomine. Snažím se vychutnávat si přítomný okamžik a rád bych ještě nějakou dobu pokračoval a zaznamenával ho objektivem, poté i slovem, v naší každodenní existenci a dělil se o to s ostatními, neboť jak říká filozof: „Každodenností je vršena věčnost.“

Máš nějaký vzor?

Mám. Mám jich hodně. V klukovských letech, když jsem začal číst, to byl Emil Zátopek a později k němu přistupovali další. V popředí ale stále vibruje jeden z největších… Ernest Shackleton.

Dokáže být komunální politika čistá?

Já věřím, že ano. Jeden malý dovětek od dalajlamy, trochu upravený do jazyka naší doby: když už smilníte, kradete atd., tak to dělejte s etikou.

Co ti říká slovo morálka a patriotismus?

Etika – oddanost – úcta.

Jaké jsi měl dětství?

I přesto, že jsem vyrůstal jen s babičkou, otec záhy opustil rodinu a matka musela pracovat, bylo krásné. Tato rodinná kompozice mi pomohla uzrát. Myslím, že jsem velmi brzy začal přemýšlet o tom, že jediný, na koho se mohu v životě spolehnout a kdo mi může pomoci, jsem jen a jen já.

Jaké máš plány do budoucnosti?

Těch je hodně. Především bych rád našel nakladatele na svůj čerstvě dokončený román „Mandala a kámen“. Dále vydat pokračování růžence emocí dobrodruha „I duše zamrzá“. Mezi velké projekty patří DVD „Cesta – Journey“, zajímavá kompilace filmu a živé hudby. První krok, vydání DVD, se uskutečnil nedávno, a teď připravuji druhý krok: realizaci živého koncertu s velkým symfonickým orchestrem a současnou projekcí na obří plátno. S ředitelem pardubické konzervatoře Mgr. Hlavou jsme se již dohodli, že bychom koncert provedli jako alternativní k 35. výročí založení konzervatoře.

Jak ses seznámil s Reinholdem Messnerem?

Četl jsem jeho knihu „Až na vrchol světa“ a přiznám se, že mi přitom šel mráz po zádech, obzvláště v té pasáži, kdy ho zastihla sněhová bouře ve výšce nad 8000 metrů a on přežil neuvěřitelné tři dny během této bouře. Messner popisuje, jak se chvílemi odhmotňoval a viděl sám sebe ležet ve spacáku na dně stanu.

Jakou s ním máš zkušenost?

Potkával jsem ho především na jeho akcích organizovaných tady v Čechách. Měl jsem i možnost s ním prohodit pár slov, telefonicky i osobně. A k tomu odhmotňování: stalo se mi to mnohokrát.

A teď k důležitým věcem, Oldo. Co ženy?

Jsou nedílnou součástí energetických výměn.

Co pivo?

Až v posledních měsících si ho začínám vychutnávat. Taky je to znát na mé váze.

Tvoje poslední kniha, vydaná k 20. výročí založení firmy Chládek a Tintěra, kde fotíš chlapy z fachu: jaký to mělo ohlas ve firmě?

Myslím si podle reakcí lidí kolem mě, že velmi pozitivní.

Tvůj způsob práce fotografa je takový, že někde třeba rok pracuješ, abys to prožil a měl pohled zevnitř, a přitom to dokumentuješ. Trochu mi to připomíná v herectví metodu Stanislavského a v literatuře způsob života a tvorby Jacka Londona. Co tě k tomu přivedlo?

Baví mě zaznamenávat a vidět, co je život. Nejlepší fotografie jsou kolem vás a vy jste jejich součástí. Abych udělal tu nejlepší možnou fotku, o kterou mi právě jde, musím být uvnitř, a pokud chci navíc dosáhnout jisté úrovně pochopení a hloubky, musím se stát aktérem toho, co se děje. O to jsem se pokoušel celý minulý rok a myslím, že řada fotografií se v knize může jevit dost intimně… snad i objevně.

V poslední době, jak se potkáváme, mám pocit, že jsi dosáhl určitého vnitřního zklidnění a harmonie. Čím to je?

Zpomalil jsem. Mám čas na přemýšlení… a samozřejmě buddhismus.

Co bys doporučil mladým lidem, generaci, která nyní začíná vstupovat do života?

Bylo by toho dost, ale teď mě napadá toto. Paolo Nowaresio ve své knize Cesty do neznáma řekl: „Snahou o nemožné dosáhne člověk vždy toho, co je možné. Ti opatrní, kteří nepodnikli nic jiného, než se jim zdá být možným, nikdy neudělali ani jediný krok kupředu!“

I když jsi plný vitality a energie, přesto se tě nakonec zeptám, protože vím, že jsi stoik a filozof. Jak se chystáš prožít stáří?

Na to jsem již odpověděl výše.

Jak to zpívá Nohavica: koupím si pergamen, štětec a tuš a jako mudrc sednu na břeh řeky?

To „sednu“ bych vyměnil za „budu se procházet na břehu řeky“. Pohybu je stále nedostatek.

Poslední otázka. Víme, že má Země severní a jižní pól. Kdyby měla západní a východní, šel bys tam?

To si piš.