Ondřej Sigmund

Ondřej Sigmund v práci a zároveň doma, třicet minut jízdy od Pardubic, v nádherném prostředí Heřmanova Městce. Navštívili jsme ho za účelem výstavy v naší nové galerii.

Velkým střešním oknem dobře prosvětlený ateliér a rozkvetlá zahrada s domem, který každého zaujme na první pohled. Jeho příjemná pohostinná povaha a skromnost nám ukázaly, že si Ondřej na nic nehraje, i když pochází z dlouhé generace uznávaných kumštýřů. Bylo nám jasné, že takový člověk holduje umění mnoho let.

Pocházíš ze slavné kumštýřské rodiny. Řekni mi, Ondřeji, jaké to bylo vyrůstat v tvůrčím prostředí mezi umělci?

Asi bych ani nevěděl, že vyrůstám v odlišném prostředí než ostatní, kdyby mi to neustále nepřipomínalo okolí. Kdo se na malém městě nepřizpůsobí obecnému konformismu, stává se terčem všemožných útoků. Zvláště někteří učitelé mě nenáviděli, protože jsem byl Sigmund.

Tvůj děda Karel Jan Sigmund a táta Zdeněk Sigmund byli malíři a ty jsi sochař. Vyjadřuješ se raději v hmotě a prostoru než v barvě a ploše?

To, že dělám sochy a nemaluju obrazy jako předkové, není žádná protireakce. Prostě mi to médium vyhovuje. Vždycky mě lákal prostor.

Kdy sis poprvé začal modelovat?

Zní to silně jako klišé, ale modeloval jsem už v dětství. Doma byla hlína. Rodiče dělali keramiku. Měl jsem to na očích. Později jsem vyřezával z kůry lodičky a zvířata.

Jak se vyvíjel tvůj tvůrčí styl, jak šel čas…

Vyvíjel se v obdivu k historii sochařství i k barokním sochám, které jsem mohl vidět téměř všude okolo. Velký obdiv jsem také vždy měl k umění primárnímu. Tak velký, že jsem propadl skepsi. Říkal jsem si, má smysl ještě něco dělat, když už je vše uděláno? Dalo mi velkou duševní námahu přestat řešit, že třeba přebírám nějakou hotovou formu. Trvalo mi dlouho, než jsem přijal, že nejdůležitější je proces a že lze pořád něco svého přidat.

Co tě kromě rodinného zázemí inspirovalo a co tě láká dnes?

Myslím, že nejvíc jsem vždy bral z krajiny. Možná to pro někoho zní divně, inspirovat se krajinou, když dělám sochy. V krajině je prostor, vztahy hmot, křivek, linií, lesíků, remízů, polí, oblohy, mraků. Vzrušuje mě kulturní krajina jako lidské dílo, které vznikalo tisíc let.

Žiješ v nádherné secesní vile a toto místo má genius loci. Co se tady všechno odehrálo?

Přiznám se, že jsem na tom domě závislý. Snad až trochu moc. Dům v tomto roce slaví 100 let, před sto lety ho pradědeček dostavěl. Za tu dobu se tu odehrálo mnoho, od legend, které mi vyprávěla babička, až po dobu, kterou jsem tu žil. Zvláště návštěvy zajímavých osob, osobností i dobrodruhů. Některé návštěvy přišly a potom dlouho nechtěly odejít. Z časů první republiky byl nejvíce zmiňován bělogvardějský carský důstojník Voroncov a další běženci před bolševiky z Ruska, kteří se zabývali obchodem s obrazy. Voroncov je vždy líčen jako velký formát, široká duše. Jako dítě jsem zažil návštěvy Milana Kundery a Ivana Diviše, se kterými se tehdy otec přátelil. Nerozuměl jsem tomu, co si povídají, ale obrovskou sílu těch osobností jsem v těch sladkých slunných šedesátých sál přímo. Ivan Diviš měl na rozdíl od Kundery rád děti. Povídal si se mnou a já mu daroval lodičku z kůry pro jeho syna Martina.

Začínal jsi keramikou a sádrou, dnes pokračuješ v monumentálních objektech z tvrdého dřeva. Souvisí změna materiálu s věkem, cítěním, zkušeností?

Ze dřeva dělám proto, že zdroj mám po ruce. Jsou to stromy pokácené v zámeckém parku, který mám přes zeď. Materiál je relativně laciný a lehce opracovatelný. Taky se ukázalo, že dřevo je vhodné pro konstrukce, které stavím. Baví mě expandovat do prostoru.

Moc se nám líbily tvoje „kočky“, které se i výborně prodávají, na rozdíl od koček Libora Krejcara, kolegy sochaře z Heřmanova Městce. Jsou tvoje milé, něžné, žádná krutost a dravost. Souvisí to s tvým životním postojem?

Ty kočky jsem dělal jako žert. Mělo to být dloubnutí do Libora Krejcara, pro kterého je kočka celoživotní obsese, na jedné malé výstavce v Městci. Taková kočičí gymnastika nebo jóga. Jak je to s jejich komerčním využitím, nevím, nezkoušel jsem to. A proč jsou takové miloučké na rozdíl od Krejcarových? To také nevím.

Tvé současné monumentální plastiky: kde k nim hledat klíč, podle kterého je číst? Pro jaké prostory jsou určeny?

Je pravda, že moje věci jsou založené na prostoru. Každá socha vyžaduje ten který prostor. Nejlépe je dělat sochu pro určitý prostor, od případu k případu. To neříkám nic nového, to ví každý architekt a sochař.

Kdo se stará o vaši nádhernou zahradu? To musí dát dost práce…

Jsem vášnivý zahradník! O zahradu pečuju sám. Zahradu vnímám jako sochu.

Jak se prolíná tvá práce restaurátora se sochařstvím?

Mezi děláním soch a restaurováním je nejužší vazba. Nevím, čím jiným bych se mohl živit než restaurováním. Málokdo dnes prodá sochu. Je pravda, že někdy na svoji úživnou činnost žehrám. Zabere většinu času, který bych mohl věnovat sochám. No ale neměl bych si stěžovat!

Kdy a kde budeš v nejbližší době vystavovat?

Měl jsem mít výstavu v létě v Pardubicích, ale musel jsem ji odložit na listopad. Na sochách pracuju ponejvíce v zimě, kdy mám čas. Tuhle podivnou zimu jsem ale strávil po chirurgiích. Začalo to nakládačkou tágem v hospodě, kdy jsem málem přišel o oko. Když jsem se z toho vylízal, praskla mi kýla, a znovu chirurgie. Potom, když skončila rekonvalescence, jsem začal hekticky pracovat, abych dohnal ztracený čas. Dělal jsem na kusu dřeva s novou mašinkou, která fungovala bravurně. Asi jsem se nechal příliš unést, náhle jsem ztratil nad nástrojem vládu. Mašina spadla na zem a spustila ďábelský tanec, a než si sama přeřízla kabel, stačila mi uříznout prst u nohy. Naštěstí jen malíček! A zase chirurgie!

Má to přese všechno smysl?

I bez malíčku to má všechno smysl!

Co tě inspiruje?

No to už jsem řekl. Krajina. A potom všechno, co je okolo i uvnitř. Včetně blbosti, kterou můžeš všude nabírat plnýma rukama. To je velký inspirační zdroj. Bez blbosti by nevznikl ani Švejk ani Hoří má panenko.

Co si myslíš o „Duchu doby“?

Nelze říci, že doba stojí za hovno. Vzhledem k její tekutosti, jak to nazval, myslím, Bělohradský, je to spíše řídké bláto. No ale pořád máme co žrát, na rozdíl od jiných částí světa.

Jak by se měl tvůrčí člověk dnes angažovat?

Jak říká starej Ferlinghetti: „Jen feťák se neangažuje.“ Dnes se nelze nikam zašít. Kdo si chce zachovat pevný tvar, musí se angažovat. Ten, kdo chce rozumět souvislostem světa, musí myslet, tedy se angažovat.

Působil jsi také v politice. Dá se politika kultivovat?

Do místní komunální politiky v Heřmanově Městci jsem se zamotal jako aktivista v občanském sdružení Herout. Spolek jsem založil ke záchraně okolní krajiny (Přírodní park Heřmanův Městec), která měla být zdevastována výstavbou. Kupodivu se to povedlo. Ale na vavřínech jsem neusnul, do místní politiky se montuju dál! Kultivace politiky nebo politiků, jak je znám, je nemožná. O to víc je třeba vyvíjet na ně tlak. Jinak se tito primitivové budou stále víc roztahovat.

Jsi třetí z generace Sigmundů. Pevně věřím, že bude čtvrtá. Máš pokračovatele?

Syn „Onek“ studuje v Hradci Králové filozofii. Z toho mám velkou radost. Zároveň je zapálen pro graffiti, má toho spoustu na facebooku. Tak se uvidí, co z toho půjde.

Jaký je tvůj denní režim?

O svůj denní režim každý den tvrdě bojuju!

Jakou máš oblíbenou restauraci v Heřmanově Městci a co galerie?

Bez zaváhání: Eden! A galerie? To nevím.

Kam jezdíš na dovolenou?

Na dovolenou moc nejezdím. Ale byl jsem před třemi lety v Egyptě. Když jsme se vznesli s letadlem z Prahy, hned za námi vybuchla na Islandu sopka. Letadla pak už nemohla létat, a tak jsme měli výhodu, turisti byli jen z východu, a bylo jich poloviční množství. Tu obrovskou kulturu nemohou žádné laviny čumilů okrást o její ohromnou duchovní sílu.