Václav Obr

Zvláštní rozhovor s podivuhodným člověkem, jakým je bezesporu Václav Obr, mi dal za pravdu v tom, že setkání s unikátním pohledem na život vás určitým způsobem promění. Někoho, kdo citlivě naslouchá hlasu minulých století, především našim předkům, a to prostřednictvím stavby kočárů, je třeba pozorně poslouchat.

Nekřičí a neobléká se výstředně. Mluví tichým hlasem, občas stojí jako voják v pozoru. Vždy ochoten bránit svoje ideály.

Dovolil jsem si položit mu pár otázek.

Děláte věci, jež lidi spojují, navíc propojujete osudy živých s mrtvými. Proč hledáte právě toto pouto?

Je to propojení s dávnými řemeslníky, kteří vytvořili krásné věci, kterým dnes říkáme památky. Čtu v nich jako ve starých poučných knihách.

Myslíte, že existuje určitá iniciace, že je člověk v určitém okamžiku povolán k vykonání díla, ne proto, že by sám chtěl, ale že je to jednoduše potřeba?

U každého člověka může v životě dojít k určitému zlomu, který vás ovlivní natolik, že se odhodláte k dané věci, tedy i k vykonání nějakého díla, ke kterému byste se předtím nikdy neodhodlal.

Věříte v osud?

Věřím v osud, v sílu lásky, v její pramen, který musí každý z nás najít v životě sám.

Dá se říci, že dříve byli lidé všestrannější, na rozdíl od moderní specializace? Činilo je to šťastnějšími?

Řekl bych, že dříve byli lidé spojeni více s přírodou, tím byli všestrannější a šťastnější. Dnes nás technika od přírody odděluje, lidé hledají stále něco, aby byli šťastnější, má to ale vždy své hranice.

Pro spřežení s kočáry je kromě pohybu typická také slavnostní atmosféra a, chcete-li, paráda. Připadáte mi jako koncentrovaný introvert, jak zvládáte tyto exhibice?

Byť žiji svůj život v tomto století, moje myšlení, práce, život i vnitřní cítění jsou spjaty s dobou dávno minulou. Musím přiznat, že k těmto pocitům mě přivedla tetinka a strýček v mém dětství.

Snažíte se být velmi pokrokový v mediaci muzejnictví. Co je důležitější, prosadí se špičková práce sama, anebo se musí výborně odprezentovat a mediálně podpořit?

Naše zkušenosti v muzeu jsou takové, že se návštěvníci vracejí a mnozí z nich organizují zájezdy. Média sama o sobě zpracovávají pořady o muzeu, o akcích pořádaných muzeem, o adventech apod.

Co máte na mysli pod pojmem živé obrazy? Trochu mi to při vší úctě připomíná inspiraci z filmu o Járovi Cimrmanovi. Co je cílem?

Je to živá ukázka určité historie, v mém případě jsou to kočáry a koně.

Teď trochu filozofie. Myslíte, že musí být hustá a těžká tma, aby se dalo vykřesat světlo? Čím hlubší noc, tím jasněji svítí hvězdy…

Byli jsme stvořeni, abychom dělali pěkné věci, abychom chránili tuto zemi, jsme její součástí.

Do jaké míry je každý kočár unikátní a dají se vypozorovat určité finesy a cyklické opakování úkonů? Zaznamenáváte vývojový pokrok? Jak?

Každý kočár je unikátní, protože ho vytvořila lidská ruka vždy jinak, stejně jako když stéká kapka vody, pokaždé jinak. Vynálezy a patenty ovlivňovaly výrobu kočárů, ale vždy v mezích životního stylu a prostředí.

Jak se vyrovnáváte s přechodem od fortelných a fundamentálních prací k detailu? Kolikrát musíte přeskakovat z oboru do oboru.

Vše je spojené se vším, materiály, postupy, techniky. Díky fantazii vidím vše jako hotový celek a hnací silou je výsledek.

Z vaší práce cítím nadšení a étos, ale nesměřujete nakonec nevyhnutelně k nostalgii, k malbě, nebo dokonce k poezii?

Ve svém každodenním životě k práci přistupuji s pokorou a vírou.

Kdo komu slouží? Stroj člověku, nebo člověk stroji?

Mnohé moderní technologie dnešní doby nedokážou nahradit práci našich předků. Žijeme velmi rychle, chceme se vyrovnat strojům, a tak v tomto případě člověk slouží stroji. Nesmíme ale zapomenout, že jsme součástí přírody, se kterou jsme spojeni víc, než si dokážeme připustit.

Co nám řeknete o svém angažmá s Muzeem kočárů na výstavě Zapřažená krása na půdě jízdárny Pražského hradu? Jaké jsou ohlasy?

Tato výstava kočárů se začala domlouvat již před dvěma lety. Prezentace kočárů z muzea měla velký ohlas a návštěvníci přijížděli podívat se na další exponáty, ale hlavně na Brožíkův smuteční kočár.

Myslíte, že mají koně ze střední Asie a naši tažní koně, např. kladrubáci, jinou duši?

Koně jsou součástí přírody, tak jako my lidé. Kultura každé země je výjimečná a je třeba ji chránit.

Poslední otázka: co říkáte na současný stav světa a na souboj mezi Řádem a Chaosem?

Každý život, aby byl naplněn, musí mít řád, a pro mě je to víra, naděje a láska.

Děkuji vám za rozhovor.