Ondřej Sigmund

Pocházíš ze slavné  kumštýřské rodiny, řekni mi Ondřeji o tom, jaké to bylo vyrůstat v tvůrčím prostředí mezi umělci ?

Asi bych ani nevěděl, že vyrůstám v odlišném prostředí než ostatní, kdyby mi to neustále nepřipomínalo okolí. Kdo se na malém městě nepřizpůsobí obecnému konformismu, stává se terčem všemožných útoků. Zvláště někteří učitelé mně nenáviděli, protože jsem byl Sigmund.

Tvůj děda Karel Jan Sigmund, táta Zdeněk Sigmund, oba malíři a ty sochař ? Vyjadřuješ se raději v hmotě a prostoru, než v barvě a ploše ? Už bylo mnoho pláten ?

To že dělám sochy a nemaluju obrazy, jako předkové, není  žádná protireakce. Prostě mi tohle médium vyhovuje. Vždycky mě lákal prostor.

Kdy si začal poprvé modelovat ?

Zní to silně jako klišé, ale modeloval jsem už v dětství. Doma byla hlína. Rodiče dělali keramiku. Měl jsem to na očích. Později jsem vyřezával z kůry lodičky a zvířata.

Jak se vyvíjel tvůj tvůrčí styl ?, jak šel čas …..

Vyvíjel se v obdivu k historii sochařství i v obdivu k barokním sochám, které jsem mohl vidět téměř všude okolo. Velký obdiv jsem také vždy měl k umění primárnímu. Tak velký obdiv to byl, až jsem propadl skepsi. Říkal jsem si – má smysl ještě něco dělat, když už je vše uděláno! Dalo mi velkou duševní námahu dokázat se vykašlat na to, že třeba přebírám již nějakou hotovou formu. Trvalo mi dlouho, než jsem přijal to, že nejdůležitější je proces a že lze pořád něco svého přidat.

Co Tě kromě rodinného zázemí inspirovalo a co Tě láká dnes ?

Myslím, že nejvíc jsem vždy bral z krajiny. Možná to pro někoho zní divně inspirovat se krajinou, když dělám sochy. V krajině je prostor, vztahy hmot, křivek, linií, lesíků, remízů, polí, oblohy, mraků. Vzrušuje mně kulturní krajina jako lidské dílo, které vznikalo tisíc let.

Musím uznat, že žiješ v nádhérné secesní vile a že tohle místo má genius loci,

říkám to správně ? Co se tady všechno odehrálo ?

Přiznám se, že jsem na tom domě závislý. Snad až trochu moc. Dům v tomto roce slaví 100 let . Před 100 lety ho pradědeček dostavěl. Za tu dobu se toho zde odehrálo mnoho. Od legend, které mi vyprávěla babička, až po dobu kterou jsem žil. Zvláště návštěvy různých zajímavých osob, osobností i dobrodruhů. Některé návštěvy přišly a potom dlouho nechtěly odejít. Z časů První republiky byl nejvíce zmiňován bělogvardějský carský důstojník Voroncov a další běženci před bolševiky z Ruska. Ti lidé se zabývali obchodem s obrazy. Legenda Voroncov je vždy líčen jako veliký formát, široká duše. Jako dítě jsem zažil návštěvy Milana Kundery, Ivana Diviše, se kterými se tehdy otec přátelil. Nerozuměl jsem tomu co si povídají, ale obrovskou sílu těch osobností jsem , jako dítě v těch sladkých slunných šedesátých, sál přímo. Ivan Diviš měl na rozdíl od Kundery rád děti. Povídal si se mnou, věnoval se mi a já mu daroval lodičku z kůru, pro jeho syna Martina.

Začínal si keramikou a sádrou, dnes pokračuješ v monumentálních objektech

z tvrdého dřeva,souvisí změna materálu a vyjádření s věkem a cítěním,se zkušeností ?

Ze dřeva dělám proto, že zdroj mám po ruce. Jsou to stromy pokácené v zámeckém parku, který mám přes zeď.  Ten materiál je relativně laciný a lehko opracovatelný. Taky se ukázalo, že dřevo je vhodné pro konstrukce, které stavím. Baví mne expandovat do prostoru.

Moc se nám líbily tvoje „kočky “ ,které se i výborně prodávají, na rozdíl od koček

Libora Krejcara / kolega sochař z Heřmanova Městce / jsou ty tvoje takové milé,

něžné , žádná krutost a dravost. Souvisí to i s tvým životním postojem ?

Ty kočky jsem dělal jako žert. Mělo to být dloubnutí do Libora Krejcara, pro kterého je kočka celoživotní obsese, na jedné malé výstavce v Městci. Taková kočičí gymnastika nebo jóga. Jak to je s jejich komerčním použitím nic nevím. Nezkoušel jsem to. A proč jsou takové miloučké , na rozdíl od krejcarových? To také nevím.

Tvé současné monumentální plastiky,často si říkám,kde k nim hledat klíč,

podle kterého je číst ? Pro jaké prostory jsou určeny

Je pravda, že moje věci jsou založené na prostoru. Každá socha vyžaduje ten který prostor.

Nejlépe je dělat sochu pro určitý prostor. Od případu k případu. To neříkám nic nového, to ví každý architekt a sochař.

Kdo se stará o Vaši nádhernou zahradu, to musí dát dost práce…

Jsem vášnivý zahradník! O zahradu pečuju sám. Zahradu vnímám jako sochu.

Jak se prolíná tvá práce restaurátora se sochařstvím ?

Mezi děláním soch a restaurováním je ta nejužší vazba. Nevím, čím jiným bych se mohl živit než restaurováním. Málokdo dnes prodá sochu. Je pravda, že někdy na svoji úživnou činnost žehrám. Zabere to většinu času, který bych mohl věnovat sochám. No ale neměl bych si to škrabat!

Kdy a kde budeš v nejbližší době vystavovat ?

Měl jsem mít výstavu v létě v Pardubicích, ale musel jsem to odložit na listopad. Na sochách pracuju ponejvíce v zimě, kdy mám čas. Tuhle podivnou zimu jsem ale strávil po chirurgiích.  Začalo to nakládačkou tágem v hospodě, kdy jsem málem přišel o oko. Když jsem se z toho vylízal, praskla mě kýla. A znovu chirurgie. A potom, když mi skončila rekonvalescence, jsem začal hekticky pracovat, abych dohnal ztracený čas. Dělal jsem na kusu dřeva s novou mašinkou, která fungovala bravurně. Asi jsem se nechal příliš unést, náhle jsem ztratil nad nástrojem vládu. Mašina spadla na zem a tam spustila ďábelský tanec a ještě než si sama přeřízla kabel, stačila mi uříznout prst u nohy. Naštěstí jen malíček! A zase chirurgie!

Má to přese všechno smysl ?

I bez malíčku to má všechno smysl!

Co Tě inspiruje ?

No to už jsem řekl. Krajina. A potom všechno co je okolo i uvnitř. Včetně blbosti, kterou můžeš všude nabírat plnýma rukama. To je velký inspirační zdroj. Bez blbosti by nevznikl ani Švejk ani Hoří má panenko.

Co si myslíš o „Duchu doby“  ?

Nelze říci, že doba stojí za hovno. Vzhledem k její tekutosti, jak to nazval myslím Bělohradský, je to spíše řídké bláto. No ale pořád máme co žrát, na rozdíl od jiných částí světa.

Jak by se měl tvůrčí člověk dnes angažovat ?

No jak říká starej Ferlinghetti:  „Jen feťák se neangažuje.“ Dnes se nelze nikam zašít. Kdo si chce zachovat pevnej tvar, musí se angažovat. Ten kdo chce rozumět souvislostem světa musí myslet, tedy se angažovat, angažovat se tedy myslet.

Působil si také v politice, dá se to prostřetí zkultivovat ?

Do místní komunální politiky v H.M. jsem se zamotal jako aktivista v občanském sdružení Herout. Ten spolek jsem založil ku záchraně okolní krajiny / Přírodní park Heřmanův Městec/, která měla být zdevastována výstavbou. Kupodivu se to povedlo. Ale na vavřínech jsem neusnul! Do místní politiky se montuju dál! Kultivace politiky nebo politiků  jak ji a je  znám je však nemožná. O to více je třeba vyvíjet na ně tlak. Jinak se tito primitivové budou stále více roztahovat.

Jseš třetí z generace Sigmundů, pevně věřím, že bude čtvrtá, máš    pokračovatele ?

Syn „Onek“ studuje v Hradci Králové filosofii. Z toho mám velkou radost. Zároveň je zapálen pro graffiti. Má toho spoustu na facebooku. Tak se uvidí co z toho pojde.

Jaký je Tvůj denní režim ?

O svůj denní režim každý den tvrdě bojuju!

Jakou máš oblíbenou restauraci v Heřmanově městci a co galerie ?

Bez zaváhání:  Eden! A galerie ?…..to nevím.

Kam jezdíš na dovolenou ?

Na dovolenou moc nejezdím. Ale byl jsem před 3 roky v Egyptě. Když jsme se vznesli s letadlem z Prahy, hned za náma vybuchla na Islandu sopka. Letadla nemohla potom už létat. A tak jsme měli výhodu, turisti byli jen z východu. Byla jich polovina.

Tu obrovskou kulturu nemohou ale žádné laviny čumilů okrást o její ohromnou duchovní sílu.